Prázdniny se chýlily ke konci, psal se 21. srpen 2009. Kromě prázdnin se ke konci chýlila i výpůjční lhůta v knihovně. Ještě připomínám, že od loňského jara uvažuji o tom, že se jeden den dopravím do školy a ze školy pěškobusem. Když to dáte dohromady, vychází z toho pěškobusová generálka, kterou jsem toho dne uskutečnil.
Na rozdíl od Michala Zlatkovského (jehož zápisek mě přiměl k sepsání tohoto příběhu) jsem akci pojal zcela věcně a bez zbytečných zastávek, odboček a kecání jsem se během čtyř a půl hodiny přemístil po vlastní ose ze Silůvek do Brna ke škole (ne do školy, páč byla ještě zavřená).
V 8:15 vyházím z domu, směřuji na Ořechov. V Ořechově začínám pociťovat následky nevhodného výběru obuvi. Naštěstí je poblíž lavečka a v aktovce nacházím dostatek materiálu na improvizovaný obvaz. Dalším zdravotním problémům jsem již čelit nemusel a přes Hajany a Želešice jsem po modré turistické značce bez problémů překonal zbývající kus cesty a hlavně rychlostní silnici do Modřic. Značka mě převedla přes všechny nástrahy masivní automobilové dopravy a v 10:30 jsem už pochodoval okolo modřických domčeků . Asi tou dobou jsem pocítil nepřijemnou tupou bolest nohou a celkovou únavu vyvolanou stále více svítícím sluncem. Dokonce jsem začínal vážně zvažovat přestup z pěškobusu na šalinu dvojku, aji jsem si koupil jízdenky, ale míst vytoužené dvojky jsem se neustále střetával s jakýmsi autobusem x2 s konečnou na Ústředním hřbitově. Znejistěn nezvyklými dopravními podmínkami jsem se rozhodl napřít zbytek sil a pokračovat pěšky.
Díky tomuto šťastnému rozhodnutí mi bylo dopřáno potkat na jedné benzince nejspíš Ivetu (tahletata ?), páč Blanka vypadá úplně jinak a koupit si Kofolu na další cestu. Navíc jsem si snad dodatečně vryl do paměti fakt, že na benzínkách jsou záchody. Dobré vědět.
Další cesta probíhala o poznání hůře, neb jsem se nějak odchýlil z trasy a nakonec skončil v nezáviděníhodné pozici odříznut od směru plánovaného postupu dálnicí D1. Po pár minutách bezradného postávání a popocházení jsem se jako na příslovečné stéblo pověsil na jakousi ženskou, co si tama evidentně krátila cestu z nákupu a následuje její příklad jsem přeběhl jeden z dálničních exitů, pak ještě jeden pruh a skončil jsem na ostrůvku dvojky.
Jenže žádné dvojky tam toho dne nejezdily. Jen jakýsi obojživelný náklaďák (silniční pneumatiky a ještě výsuvná tramvajová kolečka) přejížděl po kojejích sem a tam. Na protějším ostrůvku stál nějaký týpek, se kterým se ta moje ženská co jsem ji následoval zakecala. Nejspíš mluvili o výluce tramvají z důvodu nutných oprav kolejiště. Každopádně týpek evidentně čekání vzdal a zamířil do podchodu a dál směrem do centra, protože jsem ho po nějakých desíti minutách ještě potkal. Pokecali jsme si o výlukách tramvají, železniční zastávce Brno Horní Heršpice, kam se ten týpek nakonec odebral a letním parnu. S myšlenkou, že už to nebude daleko jsem se vydal pěšky dál.
V poledním horku jsem ulicí Heršpickou dorazil na Hlavňák, kde jsem si dal solo high-five (“Mission Accomplished“) a nasedl na tramvaj. Zpátky domů jsem jel už vlakem.
Bylo to krásné, ale bylo toho dost – další den mě šíleně bolely přední strany stehen (!?), později se přidala velice nepříjemná bolest palce na pravé noze (WTF?!!), který mě bolí doteď.
Pages:
Comments are closed.